Pomalá a rychlá svalová vlákna
13. 1. 2008
Pomalá a rychlá svalová vlákna
V tomto článku se dozvíte kolik procent zaujímají a jak se liší pomalé a rychlé svalové vlákna... |
Podíl
rychlých a pomalých vláken v jednotlivých svalech představuje geneticky
podmíněnou dispozici lidského organismu. Individuální zastoupení
rychlých vláken se pohybuje od 10 do 90%. Zbytek tvoří vlákna pomalé.
Podobně jako u jiných morfologických funkčních vlastností se i zde
uplatňuje princip normální distribuce. Znamená to, že nejvyšší podíl
populace disponuje průměrným poměrem 50% : 50%, přičemž směrem k
jednomu nebo k druhému extrému se jejich procentuální podíl v populaci
postupně snižuje. Zastoupení rychlých a pomalých vláken však není ve
všech svalech stejné. Ve svalech plnící především tonickou funkci
(dlouhodobé kontrakce například při udržování polohy) je tendence
vyššího podílu pomalých vláken. Typickým představitelem pomalých vláken
je hluboká část trojhlavého lýtkového svalu. Naopak, svaly vykonávající
dynamické pohyby pozůstávají převážně z rychlých vláken.
Podíl rychlých a pomalých vláken se zpravidla určuje v bočním širokém svalu stehna a to mikroskopickou analýzou specielně zpracovaných drobných vzorků svalového tkaniva získaných metodou svalové biopsie. Stehenní sval se pro určování rychlých a pomalých vláken nevyužívá náhodou. Je jednak mohutný, takže se z něho dá poměrně šetrně získat vzorek svalového tkaniva hrubou bioptickou jehlou.
Základní rozdíl mezi oběma typy svalových vláken spočívá v rychlosti, jak už hovoří sám za sebe jejich název. Rychlé vlákna potřebují v porovnání s pomalými sotva polovinu času na to, aby dosáhli maximum síly svojí kontrakce. Toto představuje takměř pětinásobek síly stahu pomalého vlákna. Za vyšší rychlost a sílu svalové kontrakce však platí rychlé vlákna mnohem dřívějším nástupem únavy, která se při rytmickém zatížení začíná projevovat až koncem první minuty. Po dvou minutách bez patřičného odpočinku už rychlé vlákno téměř není schopné stahovat se a vykonávat práci. Pomalé vlákno se ještě po 60ti minutách stahuje téměř na 90ti procentní úrovni svého maxima.
Rozdíl v unavitelnosti souvisí s odlišným způsobem uvolňování energie. Je známé, že rychlé vlákna získávají energii bez účasti kyslíku, tedy anaerobním způsobem s pomalým spalováním glycidů a tuků. Když množství energie, které je organismus schopný uvolnit v procesu anaerobní glykolýzy je omezené, aerobní procesy dokáží dodávat energii pro svalovou práci i celé hodiny.
Část rychlých vláken je kromě anaerobních mechanizmů schopno vytvářet energii i aerobním způsobem, takže se při schopnosti rychlé kontrakce se vyznačují výraznější odolností vůči únavě. Proto vyšší podíl pomalých vláken představuje příznivou dispozici pro vytrvalostní sporty.
Podíl počtu rychlých a pomalých vláken je dědičně daný a v průběhu života se prakticky nemění a to ani jednostranně zaměřeným rychlostním, silovým nebo vytrvalostním tréninkem. Může se však měnit poměr jejich vzájemné plochy, kterou zabírají na příčném řezu. Při silovém tréninku dochází k tendenci hypertrofie rychlých vláken, oproti vytrvalostním tréninkům se může mírně zvýšit objem pomalých vláken. Podkladem zhrubnutí rychlých vláken při převážně anaerobním silovém tréninku je zmnožení kontraktibilních bílkovin, což vede ke zvýšení síly, kterou vyvíjí při stáhnutí. Při vytrvalostním tréninku se zase v pomalých vláknech zvyšuje počet a hustota mitochondrií, buněčných částic ve kterých probíhají aerobní energetické procesy, čímž se zlepšují předpoklady pro energické zabezpečení delší trvající svalové práce.
Podíl rychlých a pomalých vláken se zpravidla určuje v bočním širokém svalu stehna a to mikroskopickou analýzou specielně zpracovaných drobných vzorků svalového tkaniva získaných metodou svalové biopsie. Stehenní sval se pro určování rychlých a pomalých vláken nevyužívá náhodou. Je jednak mohutný, takže se z něho dá poměrně šetrně získat vzorek svalového tkaniva hrubou bioptickou jehlou.
Základní rozdíl mezi oběma typy svalových vláken spočívá v rychlosti, jak už hovoří sám za sebe jejich název. Rychlé vlákna potřebují v porovnání s pomalými sotva polovinu času na to, aby dosáhli maximum síly svojí kontrakce. Toto představuje takměř pětinásobek síly stahu pomalého vlákna. Za vyšší rychlost a sílu svalové kontrakce však platí rychlé vlákna mnohem dřívějším nástupem únavy, která se při rytmickém zatížení začíná projevovat až koncem první minuty. Po dvou minutách bez patřičného odpočinku už rychlé vlákno téměř není schopné stahovat se a vykonávat práci. Pomalé vlákno se ještě po 60ti minutách stahuje téměř na 90ti procentní úrovni svého maxima.
Rozdíl v unavitelnosti souvisí s odlišným způsobem uvolňování energie. Je známé, že rychlé vlákna získávají energii bez účasti kyslíku, tedy anaerobním způsobem s pomalým spalováním glycidů a tuků. Když množství energie, které je organismus schopný uvolnit v procesu anaerobní glykolýzy je omezené, aerobní procesy dokáží dodávat energii pro svalovou práci i celé hodiny.
Část rychlých vláken je kromě anaerobních mechanizmů schopno vytvářet energii i aerobním způsobem, takže se při schopnosti rychlé kontrakce se vyznačují výraznější odolností vůči únavě. Proto vyšší podíl pomalých vláken představuje příznivou dispozici pro vytrvalostní sporty.
Podíl počtu rychlých a pomalých vláken je dědičně daný a v průběhu života se prakticky nemění a to ani jednostranně zaměřeným rychlostním, silovým nebo vytrvalostním tréninkem. Může se však měnit poměr jejich vzájemné plochy, kterou zabírají na příčném řezu. Při silovém tréninku dochází k tendenci hypertrofie rychlých vláken, oproti vytrvalostním tréninkům se může mírně zvýšit objem pomalých vláken. Podkladem zhrubnutí rychlých vláken při převážně anaerobním silovém tréninku je zmnožení kontraktibilních bílkovin, což vede ke zvýšení síly, kterou vyvíjí při stáhnutí. Při vytrvalostním tréninku se zase v pomalých vláknech zvyšuje počet a hustota mitochondrií, buněčných částic ve kterých probíhají aerobní energetické procesy, čímž se zlepšují předpoklady pro energické zabezpečení delší trvající svalové práce.